17. DIVADELNÍ ŽATVA V JESENÍKU, SOBOTA 13. 4. 2013
V sedmnácti letech snad puberta pomalu odeznívá a člověk začíná vědět, co asi od
života chce, jak toho chce dosáhnout. Někdy už umí i komunikovat s okolím,
některé slečny už netráví tolik času před zrcadlem ve snaze vylepšit si svůj
vzhled… Mají jiné priority.
Tak i sedmnáctiletá Žatva si je už dobře vědoma své ceny, je sebevědomá a moc jí
to sluší. Všechny její přednosti jsou vidět. Dokonalá příprava a organizace Luby
Macháčkové a jejího týmu, velice decentní skřítci, kteří nekecají zbytečně, ale
nenásilně uvádí, Liduška Liberdová, která je v pozadí všeho, ale nebojí se
ukázat, že moudří, ale nestárne. Diváci, kterých byl plný sál a pro něž je
setkání se Žatvou svátek. A především jednotlivá představení, která již dávno
nejsou ustrašená, introvertní dívenka, ale dobře si své ceny, svého místa v
životě uvědomující. Žatva už ví, že na světě není pro sebe, ví, že její největší
cena je v tom, že je tady pro ostatní. A má-li Žatva nějaké nedostatky, umí je
skrýt.
Nejcennější devízou přehlídky jsou ale bezesporu jednotlivá divadelní
představení, soubory, herci – a už se mnohdy dá říci: výborní herci. To jsou
zážitky, které si každý z nás diváků odnáší domů, které zůstávají na dlouho.
Asi nejsilnějším představením ve tvaru, zpracování všemi dostupnými a
adekvátními – divadelními prostředky, silným sdělením a prožitkem, byla „LEGENDA
O KYTICI“ Nezávislého DS Staré Město. Už v loňském roce měli nakročeno k
dokonalosti, letos jí skoro dosáhli. Tři Erbenovy balady – Vrba, Svatební košile
a Štědrý den jsou zapeklitým oříškem. Jak převést slova, poetiku, atmosféru
Erbenovy balady na jeviště, do situací, do jednání? S tím si mnohý soubor neví
rady. Bára Hubíková se svým souborem to dokázala! Scéna, světla, kostýmy, hudba,
práce s mizanscénou, ale především herci nám poskytují hostinu emocí. Nechce se
přemýšlet o tom, jak, ale co dělají. Jemné náznaky folklórních prvků, ale v plné
síle sdělení. Vysoká škola divadla, přitom krása v jednoduchosti. Kříže – sad –
zeď ve Svatební košili. Svatba – a pohřeb. Jak je to jednoduché, když se to umí.
Nic není navíc… Je to tajemné, krásné, akce rytmizují, ctí verš.
Také druhé Bářino představení „ŠVEC“ – dramatizace básně, příběh na motivy
přísloví „Ševče, drž se svého kopyta“ je výborné volbou jednoduchých, ale
jasných prostředků, jimiž velmi přesvědčivě sdělují… Pantomima, které by slova
překážela, kde skutečně nejsou potřeba. Znovu ta jednoduchost použitých
prostředků, práce s archetypálními znaky a významy, technická vybavenost, o
které nemusím přemýšlet a uvědomuji si ji až dodatečně. Absolutní spolupráce,
souznění, empatie všech. V každém okamžiku sdělují, těm svým znakům, zkratkám
rozumí, ale já jako divák VÍM, že jim rozumí a tak jim mohu rozumět, a hlavně
věřit i já. A pak nejen mohu akceptovat onu moralitu příběhu (ono přísloví), ale
skoro ji vyžaduji, protože není laciná, prvoplánová, ale je ze zážitku, je
pravdivá. Výchova divadlem! Tak nějak bych někdy divadlo chtěl umět dělat…
S klasickou konverzačkou Marca Camolettiho „NA SPRÁVNÉ ADRESE“
v režii Vladimíry Hromádkové se představil divadelní soubor
Kantoři z Mikulovic. Je potěšením vidět, jak celý soubor za
poslední roky vyrostl, jak jsou všichni herecky lepší a lepší. Umí si vybrat
hru, která je baví, což je pak na jevišti vidět. Umí ji vystavět tak, aby diváky
drželi v napětí až do konce. Pracují se slovními – až Horníčkovskými – hříčkami,
které umí pointovat do jasné tečky. Pracují se zkratkou, umí být všichni
sebeironičtí, nebojí si dělat sami ze sebe legraci. I přestavby jsou plnoprávnou
součástí inscenace, zase nutí diváka sledovat a těšit se, co bude dál. Nejen, že
typově jsou přesně v roli, ale svou roli po celou dobu udrží. Mají krásně
postavené vztahy, překvapivé konflikty vycházejí z nedorozumění, ale tak, že
publikum stačí všechno sledovat. Pokud použijí hudbu, tak tam, kde má být – a
naprosto přesně, aby i ona byla součástí představení. Sami ze sebe si umí udělat
kultivovanou srandu, někdy až na hranici, ale nikdy nepřetáhnou. Pánové v
trenkách a ten jeden v tangách jsou kouzelní. Prostě, výborná inscenace, která
by se neztratila na kterémkoliv profesionálním jevišti. Bude napínavé sledovat v
dalších letech, kam až mohou dojít, co si vyberou příště…
Teprve nakročeno ke krásnému divadlu, které může být, překvapivě po tolika
letech od premiéry filmu, zase generační výpovědí, má DS Rebeláci SVČ DUHA
Jeseník, v dílně na chystané muzikálové představení, na motivy kultovního filmu
„STARCI NA CHMELU“. Této ukázky se ujala režijně Michaela Rotterová, které
skutečně věřím, že ví, co by – a jak – do budoucna chtěla. Rozhodně ne jen
kopírovat film. Jenže to bude ještě kus práce. Výborná je nahrávka dětského
hlasu, která děj uvádí a komentuje, ale musí být dobře nahraná, abychom všemu a
všem v sále rozuměli. Hezké by bylo, kdyby učitelka byla skutečně učitelka, byť
se mi moc líbí zneužití výšky obou. Kontrast – překvapení. V tanečcích se zpěvem
musím zpěv slyšet, a když už mám použít playback, musím ho přiznat. Je potřeba
použít choreografa na veškeré tanečky. Je to muzikál, takže každá složka musí
být na 100%. Vztah dvou hlavních postav musí být uvěřitelný – jí to věřit mohu,
u něj si nejsem jistý. Kuňká a nestíhá. Práce s mikrofonem také není
nejjednodušším úkolem, pokud chci zpívat živě, musím se to naučit všechno.
Nicméně – je tady zase zaděláno na nádherné divadlo, které by mohlo bavit.
Další studentský soubor Gymp@láci z Jeseníku se pokusil dostat na jeviště
nesmrtelného detektiva „SHERLOCKA HOLMESE: TAJEMSTVÍ DVOU PANSTVÍ“ v režii Jana
Mikuly. Postavili inscenaci jako konverzačku… To ale vyžaduje jisté herecké
schopnosti – dovednosti, vědomí role, kdo, proč, o čem mluví (a musí mu být
rozumět), postupně stavět situace a řetězit je tak, aby pozornost rostla, spolu
s napětím a nebyla to tříšť. Důležitá je i čistota žánru, pro který se
rozhodnou. Je to parodie? Nebo co? Nejsou ujasněné vztahy mezi postavami,
priority, občas není jasné, o čem to zrovna je. Zbytečné prvoplánové
aktualizace, zcela se vymykající koncepci – byla-li jaká. Jako by říkali jen
slova, ale netušili, co znamenají. Prostě se je naučili. Je-li toto obdivuhodné
na divadle, je to pro mě málo. Víte, on by to měl být rozhovor, ne kritika, mělo
by to být hledání cesty. Na rozhovor musí být partneři připraveni, a ne předem
zaujatí Ale, pokud už v sobě svou cestu víte, byl by rozhovor zbytečný. Není-li
to na jevišti vidět a cítit, nedá se to dodatečně okecat.
DS SVČ DUHA Jeseník nabídl diváků jednu z perel české literatury – „FIMFÁRUM“
Jana Wericha, režie Eva Ščobáková. Velmi jednoduchá, náznaková scéna, začátek
herecký výborný, věděli, co, proč hrají. Krásně pracují se vztahy (Lokaj –
Kněžna), které velmi pomalu rozkrývají. Ale mám pocit, že představení ještě
nebylo doděláno, ve druhé půlce se projevily mnohé nedostatky, situace nebyly
dohrávány do pointy, neznalost textu? Hercům nebylo místy rozumět, nejen proto,
že mluvili do hudby, čert byl úplně mimo. Přitom je tam tolik výborných nápadů,
jen je dotáhnout do konce. Neměnit zbytečně ubrusy, o ničem to nevypovídá. Hudba
by měla vymezovat jinak svižné a zvládnuté přestavby, nesmí se to stát
stereotypem, který už ničím nepřekvapuje. Onen používaný „filmový“ střih musí
být přesný, všechno na sebe musí vázat, vrstvit se, aby byl konec koncem, ne
přestáním… Chápu ovšem, že jsou na začátku práce a tím, že si vybrali Werichův
text, který snad ani nejde zkazit, hodně si pomohli. Držím palce a těším se na
hotový tvar.
Divadélko KARAMBOL ZUŠ Jeseník nabídlo hned na začátku Žatvy docela chutný
předkrm: „O HODNÉM JANEČKOVI A ZLÝCH JESKYŇKÁCH“ – volně na motivy lidové
pohádky K. J. Erbena. Úprava a režie další velký talent Jeseníku: Michaela
Svobodová. Princip vyprávěného – a ilustrovaného jednáním, hudbou, scénou –
divadla jim umožňuje celou strukturu zjednodušit, pro diváka zpřehlednit. Mají
ujasněné role, ve kterých občas ale nejednají, jen mluví. Pak jsou vztahy
znečitelněny. Ovšem použití flétnové hudby, sebeironie, náznakových kostýmů a
zdrobnělé scénografie jsou výborným počinem. Jakmile se s tím naučí více
pracovat, využívat dané možnosti, bude to výborné. Zrovna tak loutky, které by
mohly být nosným prvkem inscenace a rozehrát se po celém prostoru, jsou zbytečně
upozaděny. Ke konci se představení zase rozsypalo, do té doby přesně stylizovaný
dědeček začal být moc ukecaný, a výborná třetí jeskyňka se předváděla na úkor
ostatních. Ale – to jsou drobnosti, lehce dodělatelné.
DS Vlčická opona Vlčice nabídla další chod velmi chutného menu. Pohádka se zpěvy
„JAK HONZA KE ŠTĚSTÍ PŘIŠEL“ se odehrává – údajně – o Svatojánské noci (bohužel
za plného světla, bez oné tajemnosti kouzelné noci). To je prvý nedostatek,
druhým je samotný text, který je podivný, nedramatický, místy až hloupý. Je to
taková laciná, velmi prvoplánová moralita („Jen ten je bohatý, kdo má rád!“).
Herci, kteří jsou sami o sobě skvěle vybaveni, se pak s tím textem potýkají ze
všech sil – a je mi jich chvílemi i líto, protože mají na víc. Pak se skřítek
podivně pitvoří. Kačenka by ráda, ale ta podivná slova jí nejdou pořádně z úst,
výborné písničky vždycky připoutají pozornost, ale bohužel, nejsou pořád.
Nicméně si myslím, že Vlčičtí jsou souborem s nesmírným potencionálem. Nejen, že
umí, ale baví se tím, nepředvádějí se na jevišti zbytečně, umí nádherně mluvit i
jednat. Jakmile dostanou text, který jich bude hoden, budou skvělým divadlem, na
které se budeme všichni těšit.
Takřka naposled jsem si nechal představení „PRINCEZNA KOLOBĚŽKA PRVNÍ“ divadla
ÚSMĚVNÉ STÁŘÍ – Kobylá, režie Olga Jochmanová. Za několik posledních let jsem se
několikrát nechal naprosto dojmout a potěšit divadelní zkratkou, využitím
prostředků adekvátních hrajícím z Domova důchodců. Jenže letos nějak k tomu
emočnímu souznění nedošlo. Ano, bylo to dojemné, ano, bylo to krásné, co babičky
a dědečkové dokáží, ale nebylo to o emocích z divadla. Spíše – bohužel – ze
soucitu. Vypravěčské divadlo – jako obvykle. Kulisa – stále stejná, nic
nevypovídající. Porty – technicky nezvládnutelné pro tuto skupinu. Chyba je
hlavně v textu, který jim nesedl (přece jen Werich chce trochu sebeironii a
nadhled), chyba je v zapojení skutečných seniorů v poměru k personálu. Chyba je
v prvoplánovosti, kdy se kalkuluje s tou naší vstřícností vůči stáří, ale
absentuje divadlo. Jenže – to prostě nějak nefungovalo letos. Mám Vás rád,
udělali jste toho už moc, ale nebyl asi ten rok, kdy vše vyjde.
Zapomenout nesmím na Pohádkovou babičku Danu Šenkyříkovou, která skvělou
improvizací vyplňovala prázdná místa, a mnohdy byla lepší, než hlavní program.
Znám ji léta, a léta obdivuji její schopnost cítit dětské publikum, reagovat na
ně, zabavit je a nikdy nejít do laciného předvádění se. Na to by se měli podívat
ze Studia Kamarád, Animáčci a další podivnosti, prezentované dětem na
celostátních televizích.
Ono je to tak: Divadlo pro děti chce silný a čitelný příběh, dokonalé herectví,
empatii a vstřícnost, schopnost naslouchat a reagovat na publikum, tím schopnost
improvizovat. Ale - hlavně – děti v publiku nejsou hloupé loutky, ale PARTNEŘI.
To vše vlastně platí o každém divadle… Milá Žatvo. Do Tvé plnoletosti v příštím
roce Ti přeji, ať se Ti vše splní. Ať jsi již navždy dospělý, sebevědomý,
citlivý, vstřícný jedinec. Jako letos. Chtěl bych u toho ještě pár roků být…
V Ostravě, 18. 4. 2013 BcA. Saša Rychecký ZDIVIDLA Ostrava
PS. Milí divadelní příznivci! Herci, diváci, prostě všichni kteří máte divadlo
rádi! Děkuji vám za přízeň našemu žatevnímu ochotnickému divadlu. Musím
poděkovat i těm, kteří se na úspěšnosti tohoto svátku divadla podíleli:
poradcům- porotcům: Sašovi Rycheckému, Táně Čempelové a Aleně Trunečkové,
Ludmile Liberdové která vše uváděla, skřítkům Popletům Tomáši a Lucii
Velzelovým, Vlaďce Fačevicové a jejím hráčům na djembe, žákům a učitelkám
Hotelové školy s vystoupeními v ruském jazyce, tanci., našim šikovným technikům
Luďkovi Ferklovi a Petru Weissovi, všem mým kolegům, přátelům, kteří tu s námi
byli a pomáhali příjemnému prožití tohoto svátečního dne, ale i jeho přípravám.
Luba Macháčková